Tigrův zápisník

Maminka-san nahlédne do pokoje Pepíček-kuna. „Gohan jo!“ „Ke stolu!“ zavolá na něj. Pepíček-kun cosi nevrle odvětí, aniž spustí oči z otevřeného okna Aegisubu. Ještě dvacet řádků a pošlu to Mařence-čan na korekce; ta mi zase najde mraky chyb…, pomyslí si Pepíček-kun.

Honorifika, sufixy a chudák Mařenka-čan

Honorifika jsou ony koncovky (sufixy) -san, -kun, -sama a podobně. Díky nim poznáme, jak formálně či neformálně, uctivě či naopak, k sobě (a o sobě) jednotlivé postavy hovoří. Do češtiny to promítneme vykáním a tykáním (fajnšmekři mohou zvážit i onikání), volbou vrstvy slovní zásoby, volbou oslovení atp.

Ponechání tohoto japonského aparátu v českých titulcích v syrové podobě je

1. keikaku přístup a
2. očirvoucí.

O keikaku viz níže. Očirvoucí proto, že není dobrý způsob, jak honorifika skloubit s českou flexí: třetí pád má být *Shinji-kunovi anebo *Shinjimu-kun (*Šindži-kunovi a *Šindžimu-kun, to zní úplně tatarsky)? Opravdu není lepší říci Shinjimu (Šindžimu)?

Sám vím, jak těžké je přeložit dialogy tak, aby zněly přirozeně a zároveň nepřekroutily tón, který v nich původně čtu, zejména když jde o různé těžko do naší kultury přenositelné společenské situace (proklatý senpai a kóhei). Zachovat veškerou informaci v překladu je jako tančit mezi kapkami deště – ať hodí kamenem, kdo to dokáže. Ale zaplevelování českého překladu cizími koncovkami není řešením.

A koneckonců – on si divák dá dohromady dvě a dvě, když to oslovování neustále slyší v dialozích. Nejlépe pokud někde bokem (třeba na webové stránce jako je tato) dostane příležitost si přečíst, co že ta divná slova znamenají.

Když místo bráško napíšete onii-chan (oní-čan), děláte přesně toto.